|
I. Cesta 1. Island Středa. S Martičkou nemůžeme dospat, respektive spíše usnout. Ano, je už středa a let je v 0630. Ano, na letišti musíme být cca v pět. Ano, je už středa a ano, spánek byl velice dlouhý a vydatný. 0500. Poté, co jsme zabalili dva kufry, naložili ho do chudáka rozespalého Renault Mégane z roku 1996, který se pod tíhou všech těch knih a paritur celý prohnul a při nastartování mu ruplo v kříži, nastalo to nevyhnutelné: Loučení. Když se loučíte s někým, na kom vám záleží nejvíce na světě, je to, nebudu lhát a sranda stranou, strašné. Zvláště bez přesné vidiny, kdy se opět shledáme. A proto jsme to přeskočili. Jednak kvůli parkování, jednak kvůli tomu, že my přeci tu vidinu máme a nemusíme nějaké loučení přeci hrotit, že. A od té doby pravděpodobně všichni, co tohle čtete, máte přesnější představu o tom, jak vypadá současná Martička. Pohlídejte mi ji, snažně prosím! 0530. Zjišťuji, že mám, světe div se, nadváhu. Tedy já ne, můj, moji kufrové. Když se mě paní na přepážce snažila přesvědčit, že si chci něco vyložit (proč bych měl obětovat partitury?!) řekl jsem jí, že to dojdu zaplatit. Problém u nízkonákladovek je, že každá má svoje pravidla (ano, toto tvrzení ještě jednou uslyšíte). Na přepážce na druhé straně letiště, kam jsem byl poslán paní od první přepážky, mne paní na přepážce sdělila, že se nepřiplácí za jednotlivá kila navíc, ale že se to automaticky dopočítává do 32kg. Tedy s matematikou, kterou i já ještě zvládnu jsem usoudil, že to bude HODNĚ. Nadešel tomu rychlý precedens. Můj batoh se rychle naplnil všemi nerdovskými (rozuměj hudebními) závažími, což samozřejmě bylo později vtipné při vstupu na území USA (ještěže jsem nemusel vytahovat ty medoviny!). Odbaven odcházím na palubu letadla směr Keflavík, Island společnosti Wizzair - všechny vás vyzývám, zkontrolujte si, jakým letadlem cestujete. Nepodezřívám společnost Wizzair, že by měla výhradně špatná letadla, ale na Island asi lítají liliputi, nebo já nevím. Malá paluba letadla se sedadly po třech na každé straně, sedadla nalepená na sobě tak, že korpulentní člověk si ani nemůže rozevřít stolek a basketbalový hráč se zasekne mezi sedačkami hned po dosednutí, a s uličkou ještě užší, že se jen divím, že stewardky nikomu nepřejeli nohu se svým jídelním vozíkem, když každý, kdo seděl v uličce natahoval nohy tak, jak jen mohl, aby zcela nezakrsl. Jak jsem byl poučen, na Island se letí výhradně kvůli přírodě. Jakmile jsme prorazili mraky nad islandskou půdou, celé letadlo (teda kdo se mohl pohnout) se naklonilo na jednu stranu, aby mohl zřít krásy islandské krajiny, islandského ničeho, opuštěné drsné plochy. Jiný svět. Na Islandu jsem měl cca 9 hodin přestup a jelikož jsem na Islandu nikdy nebyl a nechtěl jsem strávit dětství na stísněném letišti uprostřed ničeho, kde stejně nic nebylo, ještě v ČR jsem si pronajal auto, abych mohl trochu vypnout před následující novou érou, a mohl tak brouzdat krajinami, lahodicími lidskému oku. Původně jsem měl v plánu projet světoznámou trasu "Golden Circle", ale jelikož přeci jen trasa trvala 7h čistého času (zpáteční) a člověk na letišti musí být přeci jen s nějakým předstihem, improvizoval jsem. Na letišti mě čekal pronajímatel, který mě odvezl do autopůjčovny, kde jsem si mimojiné i pronajal GPS a 4G model, takže jsem přeci jen mohl bezpečně improvizovat s trasami a volat s Martičkou! Po naložení dvou kufrů do propůjčené Toyoty Yaris jsem se... ach ta spojka. Člověk u ní nikdy neví, chcíplo mi to hned před půjčovnou. Stane se, jde o zvyk. Island, pro mne jediné světlo na konci tunelu během celé té cesty. Nelze komentovat, zde je mapa mé trasy a nějaké fotky k tomu.  Na Islandu se řídí skvěle. Silnice jsou fajn, řidiči jezdí spořádaně, člověk nestačí zírat na okolí, značení je taktéž fajn. Zní to moc klidně, že? Nebojte, už přichází první a docela zásadní problém. Ono ne tak úplně jsem měl pravdu s tím značením. Tedy abych to upřesnil, spíše GPS. Z mapy můžete vidět, že po jižním pobřeží vede silnice 427, která se nachází ve vulkanickém, čedičovém území. Jelikož jsem často musel zastavovat při krajnicích, abych zdokumentoval a náležitě užil onu krásu, chtěl jsem, zvláště na tomto území, sjet z hlavní silnice, abych neblokoval dopravu. Tady před Grindavíkem (cca 25km) již byl provoz hustější a krajina byla tak úchvatná, že to nešlo projíždět devadesátkou, což je mimochodem nejvyšší povolená rychlost po celém Islandu. Již delší dobu sjem si všímal různých sjezdů z hlavní silnic na silnice menší. I navigace mi ukazovala, že je to OK. To byl ale blbej nápad. Sjel jsem na kamenitou cestu, která vedla paralelně s hlavní silnicí. Dle navigace bych se měl tedy po čtyřech kilometrech připojit zpátky na hlavní. Nevěřte tomu. Zprvu to vypadalo jako mírně kamenitá cesta, nicméně čím, dál tím víc se kameny záhadným způsobem zvětšovaly, že jsem musel jet 10-20km/h a vyhýbat se obrovským balvanům, abych neprotrhl podvozek. Což o to, to by ještě šlo, navíc to stálo za to, protože jsme měl konečně klid a mohl jsem kdykoliv vystupovat z auta a užívat si unikátní krajiny. Ne nadarmo však tam žádné auto nejelo. Když jsem horko těžko projel čtyřkilometrovým úsekem, v místě, kde se měla vedlejší silnice připojit zpátky na hlavní, stál obrovský strmý svah, plný ještě větších šutrů. Obrovská motivace ho vyjet byla ta, že zpátky bych se vracel 15 minut a nahoře to už tam zase svištělo, jako dříve předtím. Navíc jsem evidentně nebyl sám, byly tam dvě (ne)možné cesty nahoru, které nesly viditelné stopy velkých 4x4 aut. To moje Toyota Yaris, jak jsem se přesvědčil nebyla. Nemyslím si, že by byl problém to vyjet, s nějakým zahrabáním a protočením na místě by to ve stylu rallye šlo. Problém byly ty kameny, které jsem po neúspěšném vyhýbaním natrefil přímo podvozkem při prvním pokusu o výjezd nahoru. Rána jak z děla mne vylekala natolik, že představuje si nejhorší scénáře jsem se sklopeným ocasem zkroušeně pomaličku vycouvával z hrozícího strmého svahu a mlčky bez jakýchkoliv ambicí jsem se ještě pomaleji a obezřetněji vydával po vedlejší cestě nazpět. Ano, moje Toyota Yaris nebyla 4x4 s vysokým podvozkem. Po cestě nazpět jsem několikrát stavěl s paranoiními vidinami, že mi všude všechno teče, že mi klepe volant, že jsem píchl. Br. To mě solidně vytrestalo za mou opovážlivost. Když jsem se již po několikáté finálně přesvědčil, že auto je v naprostém pořádku, dotankoval jsem plnou a auto vrátil. S ohlédnutím na to, že jsem autu jaksi provětral limity se divím, že jsem ho vrátil i natolik čisté, že pronajímatel bez jediného slova mé vrácení schválil. Ano vím, není to dobře, ale kdo by chtěl platit kompenzaci škody na autě už na tak drahém ostrově. Pán mne odvezl zpátky na letiště a s milými slovy mne odkázal paním na přepážkách. 2. USA Vzpomínáte si, jak jsem dříve předeslal, že každá společnost má svoje pravidla? Zvláště u nízkonákladovek? Tak tady to platí tuplem. Ačkoli moje letenka nesla informace, že můj limit je 23kg pro jedno zavazadlo (měl jsem zakoupená dvě), WOW air má svá pravidla, která to snižují na 20kg. Díky WOW air. Fakt díky. Kvůli vám jsem musel připlácet dalších 6kg, což nebyla nikterak levná záležitost. A to by už vůbec nešlo cokoli nechat v Keflavíku! A tak jsem platil 12000ISK. Už tu měnu, kterou jsem ani neměl v ruce, nechci dlouho vidět. Dostal jsem se do letadla, které naštěstí již mělo prostor na nohy, avšak jakákoli strava či pití nebylo zdarma, což je při 11 hodinovém letu poměrně problém. Nicméně kromě standardní neskutečné kosy díky klimatizaci let proběhl v naprostém v pořádku. Že by správné vykročení? Dobré znamení? NE!! Hned po příletu do L.A. mne čekala solidní facka. Po hodinové frontě na potvrzení ke vstupu od imigrační policie jsem se konečně dostal k paní za přepážkou. Vše probíhalo v pořádku do chvíle než jsem jí řekl, že papír I-20 mám v kufru. Zvážněla. "Oh boy." Následně mne zavedla do jakési zvláštní chodby, kde druhé dveře nalevo vedly do imigrantské karantény. Proč karantény? Jednoduché. Klika pouze zvenku, žádný signál uvnitř místnosti, přísný zákaz použití jakýchkoliv přístrojů a když člověk potřeboval na záchod, musel projít prošacováním kolem stráže, která před záchodkama na dotyčného čekala. Huh?! Ačkoli jsme přiletěli v osm večer, v devět jsem se dostal k přepážce, stále jsem měl jistotu, že vše bude v pořádku, zvláště když se jedná o tak malý problém (vizum jsem měl v pasu, bez I-20 bych ho vůbec ani nedostal, nerozumím!), a že krásně s pomocí Uberu stihnu autobus do San Francisca, který měl odjíždět v půl hodinu před půlnocí. Omyl. V karanténě jsem strávil 3 hodiny. Pohledem jsem hypnotizoval kaslíky na stěně za přepážkami, kde ležely všechny zabavené pasy a smutně mlčky jsem sledoval, jak berou k vyřízení všechny ostatní pasy, jen ne ten můj (poznal jsem ho bezpečně díky specifickým nálepkám od americké ambasády na přední straně). Během mého čekání chodily do karantény různé stewardky informovat zadržené, že jejich zavazadla jsou k nalezení na místě XY. Jen od WOW air stále nikdo. Po hodině a půl jsem byl mumlajícím pánem za přepážkou, který toho měl evidentně po krk, předvolán. Palec nahoru za správnou výslovnost mého jména, nezaznělo dženeta, nýbrž po přečtení infromace o mé národnosti, asi již zkušeně, vyslovil krásně jaNáta. Velké N symbolizuje důraz na druhé slabice. Samozřejmě, že se nejednalo o žádný problém a povolení o vstupu na území USA mi bylo potvrzeno deseti razítky a náležitým pokáráním, že kdykoli při vstupu na území USA musím mít všechny dokumenty při sobě, jinak při vstupu na území USA budu mít tyto problémy. A tak jsem byl vpuštěn na území USA. Fajn. Tohle by bylo. 2230. Nevím kde mám zavazadla, neboť nikdo z WOW air se neráčil zastavit do karantény a informovat, nebyl jsem sám, cestující o místě, kde najdou svá zavazadla . Za hodinu odjíždí bus. Zavazadla jsme po letištní hale ve třech hledali jak kešky. Nakonec tam někde, bez dozoru, stála celá osamocená, čekajíc na své páníčky. Byla tam a já vesele mohl objednávat Uber. Vesele? Spíš trochu se starostmi. Bylo 2245 a provoz na LAX byl opravdu nechutný. Auta se tam nehnula třeba 3 minuty z místa. První mnou objednaný Uber měl dojezd 20 minut. Když jsem mu volal, řekl mě ať ho radši zruším, že je daleko, že dojede tak za 30 minut. Uber mne naúčtoval storno poplatek. Druhý Uber byl někde poblíž, ale bylo neskutečné peklo se v té změti najít. Řidič mne odkazoval na nějaká místa, která jsem vůbec nevěděl kde jsou. Ani nikdo z kolemjdoucích, ačkoli řidič tvrdil, že každý ví, kde to je. Naháněli jsme se takhle 20 minut, až nakonec jsme zjistili, že jsme oba na jiném terminálu. Hmm, díky. Když jsme se našli bylo 2310, provoz šílený. Už jsem měl šimrání, že to bude, pro změnu, opět problém. Samozřejmě, že cesta na autobusové nádraží trvala cca 45 minut a samozřejmě jsem ten autobus nestihl. Někdo z vás již ví můj poznatek kastování dle způsobu dopravy, jak jsem zjistil před dvěma lety. Vlak - ne-li aristokraté, letadlo - střední až vyšší třída, autobus - nižší, sociální, pracovní třída a téměř výhradně pouze afro-američané anebo portorikánci. Problém netkvěl v tomhle, problém byl ten, že společnost Greyhound je téměř společností numero uno v soustřeďování těch nejzvláštnějších existencí. Vždycky jsem na cestování, kromě Floridy, využíval společnost Megabus, která je přeci jen o něco uhlazenější, ale tentokrát nebylo zbytí, protože nedovolovali víc jak jedno zavazadlo, což Greyhound ano. K plusu Greyhound musím přičíst, že za manipulační poplatek v hodnotě nové jízdenky mi přerezervovala paní za přepážkou mou jízdenku ze spoje ve 2330 na následující spoj v 0145, Jo kdyby. Autobus měl nehlášené zpoždění, kdy vůbec nikdo nevěděl, ani paní za přepážkou, co se děje, kde vězí, zvláště když v Los Angeles svou trasu startoval. Bez informací jsme všichni čekali do 0325 na stanici, kde se v každém rohu váleli unavení cestovatelé, kde každých 10 minut se někdo motal s výhružnými výlevy na účet Greyhound směrem k chudákům bezmocným paním za přepážkami, kde ačkoli celá stanice byla klimatizována, chladivý vzduch nikterak nepomáhal zbavit celou halu závanu z lokálních záchodků a venku v dusné noci se mi též nechtělo stát z důvodu přítomnosti různých postávajících nadávajících individuí. A tak jsem si zalezl do čekárny ve "staniční jídelně", kde jsem si ze zoufalosti dal tu nejodpornější bagetu s přesmaženými hranolkami a ve společnosti pořvávajících ožralých cestovatelů jsem mlčky pojídal svůj chléb hořkosti. Welcome to 'Merica. Ano, vím, docela drsně napsané a možná to i vyznívá, že mám tendence kastovat, možná to i tak vypadalo, vzhledem k mému stylu oblékání. Spoustu lidí se se mnou snažilo navázat kontakt počínaje komplimentem k mému oblečení. Bylo to v tu chvíli otravné, velice otravné. Chtěl jsem si jen sám pro sebe chroustat přesmažené hranolky a čekat na smilování, než přijede autobus. Abyste pochopili mou skepsi k celé situaci, mou nechuť k celé Americe, mou krizi a mou touhu se vrátit domů, je třeba znát následující fakt: ----------------------------- Epizoda: Ubytování 14.7. 2017 Našel jsem skvělé ubytování! Soukromé studio sedm minut chůze od školy, plně vybavené za krásný (na San Francisco) peníz! To snad nemůže být pravda! Paní Holly Bennett je tak hodná, že mi i slevila o dvě stě dolarů. Paní Holly Bennett z Německa, co vlastní apartmá v San Franciscu v lukrativní lokaci a pronajímá jej skrz Airbnb. Paní Holly Bennett mne požádala o booking přes její nabídku na Airbnb, tedy 60 nocí, protože zrovna tak žádala o deposit v hodnotě dalšího nájmu. Paní Holly Bennett žije v Německu, a proto nemůže být přítomna na předávku apartmá. A tak paní Holly Bennett využívá společnost Airbnb z logistických důvodů jako jsou předání klíčů, předání kontraktu etc. A proto Lukáš Janata na základě bookingu přes stránku společnosti Airbnb provádí karetní transakci. Karta zamítnuta. Airbnb odesílá email s výzvou k převodu peněz na soukromý účet. Lukáš Janata tak činí. Florin Dorobantu, londýnský příjemce má obdržet onu částku a paní Holly Bennett chce vidět důkaz, že transakce proběhla v pořádku. Když jí Lukáš Janata pošle screenshot provedené platby, paní Holly Bennett se s vlídnými slovy na účet Lukášova umění a jeho čestné a dobré osobnosti loučí a odpojuje na dobu neurčitou. Ticho. Kde je paní Holly Bennett? Ticho. 28.7. 2017 Už nemůžu čekat! - "Vážené Airbnb, mám problém." - "Vaše číslo rezervace nemůžeme najít v našem systému. Pošlete nám všechny podklady." -- "Děkujeme, naše oddělení s tím již nic nemůže udělat, a proto předáváme oddělení Trust & Safety." - "Děkuji." Ticho. Nedohledatelné číslo na zákaznické centrum mám jen z důvodu, že se mě snažilo jednou kontaktovat hned, co jsem odeslal první žádost. Volám. - "Já Vám samozřejmě rozumím, jak těžká tato situace je. Omlouvám se Vám za vzniklé potíže, avšak k Vašemu případu nikdo z našich expertů nebyl ještě přiřazen." "Ne, bohužel nemohu Vám sdělit, kdy by se k Vašemu případu mohli dostat." "Bohužel já jsem v Kanadě a nemohu zajít o "patro nahoru" a říct jim, ať si pospíší." "Já Vám rozumím, že jste ve stresující situaci, budeme dělat, co můžeme, abychom Váš případ zdárně vyřešili." "Já Vám rozumím, že odlétáte za pár dní a nechcete být bez domova. Nikdo však k Vašemu případu nebyl ještě přiřazen." "Mohu pro Vás ještě něco udělat?" - "Nikoliv, děkuji." Ticho. Urující emaily. Ticho. Volám. - "Já opravdu za tři dny odlétám, potřebuji abyste to vyřešili, co nejdřív, nehledě na to, že ty klíče už měl mít dávno kamarád, aby se na to místo mohl jít podívat." - "Já Vám samozřejmě rozumím, jak těžká tato situace je. Omlouvám se Vám za vzniklé potíže, avšak k Vašemu případu nikdo z našich expertů nebyl ještě přiřazen." "Ne, bohužel nemohu Vám sdělit, kdy by se k Vašemu případu mohli dostat." "Bohužel já jsem v Kanadě a nemohu zajít o "patro nahoru" a říct jim, ať si pospíší." "Já Vám rozumím, že jste ve stresující situaci, budeme dělat, co můžeme, abychom Váš případ zdárně vyřešili." "Já Vám rozumím, že odlétáte za pár dní a nechcete být bez domova. Nikdo však k Vašemu případu nebyl ještě přiřazen." "Mohu pro Vás ještě něco udělat?" - "Vždyť již přes týden se nic neděje a sdělujete mi telefonát co telefonát to samé!" - "Omlouváme se za vzniklé potíže, bohužel v tuto chvíli opravdu nemůžeme nic udělat. K Vašemu případu ještě nikdo nebyl přiřazen." - "Nashledanou." Ticho. Den před odletem. Můj nadcházející profesor David Conte volá do Airbnb. Neúspěch. Ujišťuje mne, že se tam osobně zastaví, že ví kde to je. Ach, jak je krásné mít takovou podporu od nadcházejícího profesora nejen stran umělecké. Takové světlé chvilky přemůžou i ten stres z nejistoty z ubytování. Kde je paní Holly Bennett? Není to její vina, ona mne upozorňovala, že bude offline. To je chyba Airbnb, mají v tom bordel, ztratili mou rezervaci! I přestože jim David Conte vysvětlil, jak velice neprofesionální je toto předávání horké brambory, jak je neetické nechat člověka, co odlétá za 18 hodin, v nouzi takhle čekat bez jakýchkoliv informací, setkal se s neúspěchem. Omlouvaje se mi přeje šťastnou cestu. --------------------------- Tudíž obrán o peníze za naváhu zavazadel jen díky odlišným společnostním pravidlům, když letenka jasně nesla přesnou informaci o limitech; vystresován zničením auta na Islandu; zadržen v karanténě na letišti v Los Angeles, díky čemuž ujel noční spoj do San Francisca, se znechucen vstupem do Ameriky s absolutní nejistotou, že až přijedu do San Francisca, nebudu mít kde bydlet, ocitám mezi ožralými pasažery s nulovým sociálním cítěním. Prosím, chápejte můj tehdejší postoj. Nebylo to poprvé, co jsem se setkal s tímto životním přistupem, ale jako tehdejšímu turistovi mi to přišlo takové snad i roztomilé, možná i vtipné, ověnčený růžovými brýlemi a naplněn americkým snem. Svoboda projevu. Ne. Je to nechutné, neetické a já nevím co ještě. Chci spát, usínám na kovových sedačkách, bojím se však o své věci. Jsem naštvaný. A to dost. Nemám kde bydlet, nikdo se neozývá a Airbnb je naprosto neefektivní. Ještě k tomu mám české číslo na kredit, který jsem vyplácal na letišti, když jsme se naháněli s taxikářem. Na dnešním dni není nic dobrýho. Zapomněl jsem na krásu Islandu, zapomněl jsem na podporu z domova, v San Franciscu. Chtěl jsem domů. Martička mi chyběla. Amerika mi přišla opravdu nechutná. Nechtěl jsem tam být ani minutu. Způsob, jak s lidmi zachází na letišti. Způsob, jakým se tu kastuje. Ten "nenápadný" všudypřítomný rasismus. Trump. Kam jsem se to odstěhoval? Kde to mám studovat? Co je to za "západ"? Vždyť hlavní nádraží v Praze o půlnoci je dvakrát tak bezpečnější a hezčí než stanice Greyhound na periferii Los Angeles. Autobus přijel. Všichni se tam začali hrnout. Kdepak, gentlemany nehledejte. že by někdo pustil maminku s kočárkem? (Ikdyž ta taky měla připito.) Že by někdo pomohl staré dámě s kufrem do autobusu (personál?) či do schodů, když se viditelně belhá o berli? A vůbec, proč cestuje v 0325 ráno? Zapadl jsem na poslední volnou dvousedačku v zádi autobusu s vidinou, že usnu a probudím se až před San Franciscem a zdárně nějak vyřešímě celou situaci a peníze dostanu zpět, nebo celé ubytování resuscitujeme. Vždyť jde jen o blbé předání klíčů. Nějaký spolucestující z dvousedačky naproti na mě cosi gestikuluje. Doteď nevím co chtěl, ale opakoval to. Něco s nabíječkou, či co. Po chvíli si ke mně přisedne pod záminkou uvolnění místa jakémusi páru, co přistoupil. Chválí mi styl, oblečení. Poděkuju a otáčím se, chci spát. On evidentně taky a hlava mu padá na mé rameno. Když mu začne padat do mého klína, snažím se přesednout a nějak ho odstrčit. Když se jeho padající hlava ocitá na mém rameni už po čtvrté, rezignuju, spím. Nad ránem se zlámaný probudím zrovna, když svítá - krása... střídá zjištění, že jeho ruka je na mém stehni. Snažím se nenápadně, aniž bych ho probudil, ho celého přesunout na druhou stranu. Když se probudí, chce po mně instagram, komunikuje se mnou stůj co stůj, protože musí odejít. Když odchází, mává mi do autobusu a čeká, než autobus odjede. Věc je ta, že mi je jedno, jestli to je děvče nebo kluk, ačkoli jako jinak orientovanému člověku mi je více nepříjemná druhá možnost. Naprosto respektuji každého volbu, nicméně je mi velice nepříjemné, když druhý nerespektuje mou osobní zónu a až moc okatě se do ní infiltruje. Totéž by mi vadilo i od děvčete. Jedna věc je spadnutí hlavy ze spánku. Druhá věc je těch dalších deset příznaků toho, že se zkrátka snaží upoutat pozornost. Ocitám se s celkově sedmihodinovým zpožděním nad San Franciscem, kde mne na autobusovém nádraží čeká dle domluvy David Conte. 3. Airbnb Naložili jsme společně auto a vyjeli jsme do sídla Airbnb. Obrovská neoznačená budova obsahovala minimálně 1000 zaměstnanců. Bylo to jak v mraveništi. Na recepci jsme oba sdělili vážnost situace recepčnímu, který byl stejně tak užitečný, jako všichni ostatní experti na předchozích telefonech. Nemají zákaznický servis, opakoval. Nikdo nebyl asi přiřazen k Vašemu případu, mlel dokola. Vydali jsme se tedy na místo činu. Dům na 1784 Mission St. sice stál, ale jeho pancéřové maličké vchodové dveře byly přelepené plachtou, na které stálo "rekonstrukce baráku". David ihned volal na číslo uvedené na plachtě, o Holly Bennett nikdo nevěděl. Kde je paní Holly Bennett? Shodou okolností nějací dělníci vyšli ze dveří a my se tak dostali náhodou dovnitř. Vyšli jsme úzké schody a čekala nás dvě patra různých bytů, kde na každý zvlášť jsme ťukali a ptali se, zda jejich residenti neznají svou sousedku, či nevědí o nějaké Airbnb aktivitě. Nikdo nic. Kde je paní Holly Bennett? "Lukáši, já nerad dělám závěry, ale začínám se obávat a nemám vůbec dobrý z celé situace." Opustili jsme tedy to místo a jeli k Davidovi domů, kde jsme ihned se začali dobývat na linku Airbnb. David mluvil za mě. Obratněji a ostřeji. Při druhém telefonátu jsme měli již úspěch a dovolali jsme se přímo do velitelství v San Franciscu, kde nám to zvedla příjemná paní (za přepážkou) a byla velice ochotna nápomoci. Volala na oddělení Trust & Safety, snažila se celou věc urychlit. Mezitím, co jsme čekali na přepojení, prohledával jsem internet a našel jsem stránky správy budovy na 1784 Mission St. Zavolali jsme tam, dostali číslo na manažera, který nám ochotně sdělil informace o Holly Bennett. Kdo je paní Holly Bennett? Paní Holly Bennett je údajně majitelkou jednoho z bytů, která ukončila svou pronajímatelskou činnost před třemi měsíci. Jméno tedy je pravé, avšak ona osoba pravděpodobně s celou situací nemá nic společného, a proto jsme ani nevyžadovali po manažerovi, aby nám na ní dal kontakt (což je beztak taktéž protiprávní, aniž by se to vyšetřovalo jako podezření ze spáchání trestného činu). Hned posléze jsme našel na internetu článek popisující tento typ chytrého podvodu, který až děsivě do detailu seděl přesně na můj případ. 4. Rozuzlení Od začátku se tedy jednalo o velice chytrou podvodnou situaci. Email byl dočasný, paní Holly Bennett byla fiktivní, respektive využití jejího jména, a scénář, že "majitel není doma, peníze na účet, klíče po někom" je více než běžný v poslední době, a nachytal tak spoustu Airbnb zákazníků. Stránka Airbnb byla fake. Velice chytrou věc, nevím jak, zloději udělali tím, že poslali zdánlivě odkaz na reálné airbnb, kde byl i můj profil, všechny údaje etc. Stránka, popisující tuto situaci nabádala k tomu, aby si Airbnb uživatelé otevřeli k tomu paralelně další Airbnb stránku (airbnb,com) a sledovali, zda změny o bookingu či jakékoli aktivitě probíhají paralelně na obou stránkách - KDO TO MÁ ČUCHAT? Po zabookování 60 nocí na Fakebnb a následného zamítnutí platební karty mi přišel email od Fakebnb, ať peníze převedu na následující privátní účet: IBAN: GB32NAIA07043628248074 Bank name: Nationwide Bank Account holder: Florin Dorobantu Swift/Bic: naiagb21 Sort cod: 07 04 36 Account no: 28248074 Bank address: 55 Eden St, Kingston upon Thames KT1 1BW, UK Dva příznaky podvodné situace (které samozřejmě opojeni skvělou nabídkou nevnímáte). 1. Emailový účet Fakebnb měl divnou příponu, konrkétně: airbnb@airbnb-book-start.com - Airbnb používá na potvrzování rezervací jediný účet, a to pouze: express@airbnb.com! 2. Airbnb nikdy neposílá peníze pronajímateli dříve než druhou noc od uplynutí od začátku ubytovacího období a NIKDY nevyžaduje převod peněz na účet soukromého účtu. VŽDY jde platba pouze platební kartou a přes jejich systém. V tom i tkví jejich celosvětový úspěch a minimum, až do poslední doby, podvodných situací. A tak, s naprosto otřesnou zákaznickou linkou - neříkejte mi, že Airbnb nepozná ihned podvodnou situaci - jsme se po vlastních stopách s Davidem dopátrali, že jsem přišel o peníze v hodnotě měsíční dovolené na Tahiti, kterou si pravděpdobně teď pachatelé užívají. Zjištění zdrcující, ale podpora obrovská a ačkoli jsem technicky bezdomovec, neuplynulo noci, kdy bych neměl kde složit hlavu. Přes mou banku jsme zajistili novou platební kartu a poslali jsme výzvu bance příjemce o vrácení peněz. Jsou na to dvě výzvy, dohromady tři týdny. Když pachatel vrátí peníze, je nepostihnutelný a vlastně nespáchal žádný trestný čin - šílené, filosofie "Nevyšlo? Nevadí! Třeba příště u nějakého vola!" - nicméně pokud peníze nevrátí, může to řešit policie, která se obávám, že nic nevyřeší. Případ byl též nahlášen na San Francisco Police Department. S mým dotazem, kdy se mi mohou ozvat (kdy k tomu bude přidělen vyšetřující inspektor) mi paní za přepážkou (!) neodpověděla. Na sérii krátkých a podrobných otázek typu: Za týden? Za měsíc? Za rok? - na každou kladně přikyvovala. Takže vlastně nic nevím. Nyní tuto ságu píšu stále z bytu kamaráda a stále ještě hledám ubytování. Škola začala před týdnem. ---- Víkend před prvním školním pondělím jsem byl pozván na akci v rámci Bohemian Club, kterého je David součástí. Možná tento klub znáte, možná ne. Každopádně místo nejluxusnějšího srubu, co jsem kdy viděl je absolutně skryté, nikdo nezná souřadnice, vlastně ani nevím, jak jsme tam dojeli s dalšími lidmi (vyjížděli jsme později). Toto místo se nachází asi dvě hodiny od San Francisca v horských lesích, kde když se přijede do areálu, majitel telefonních přístrojů ihned ztratí signál (rušička?), u vchodu stojí ozbrojená ostraha striktně, ale přátelsky, vysvětlující cestu k našemu místu, zdůrazňuje nesjíždět z cesty, nejezdit do kopců, nesmíme vjet na jiný pozemek než ten náš. Hmm.. Proč to všechno? Členové klubu jsou významní umělci, herci, politici a aristokraté, nejednou se zde odehrávaly velké politické čachry. Členem je i G. Bush, který tam prý velmi často řešil spoustu situací. Proto jakékoliv využívání telefonu je striktně zakázáno, žádné focení. Při porušení může být zapovězen vstup a všechny fotky by byly ostrahou smazány z paměti telefonu. Důvod je i proto, asi hlavně, že různí významní lidé zde jezdí relaxovat a asi si nepřejí, aby je někdo fotil: "Jé hele, George Clooney a Bush vedle něj!". Celý Bohemian club je velice spjatý s uměním, a proto vlastně, docela náhodou, se David u nich nachomýtl, jakožto dirigent sboru. Lidé si mohou i koupit členství, pokud mají extra 2 miliony ročně, David byl pozván již před mnoha lety a neplatí nic. A tak pozval i nás, jeho blízké. Není foto. Nejsou informace. Jen jedno mohu říci. Bylo to neuvěřitelné. Výhled z residence Davida Conteho:
1 Comment
|
RSS Feed